PDF Tisk Email

Dokument o profesi konzervátora-restaurátora AMG ČR

vytvořený pracovní skupinou Komise konzervátorů-restaurátorů

Asociace muzeí a galerií České republiky



Struktura a hlavní linie tohoto dokumentu byly přijaty členy Komise konzervátorů-restaurátorů

AMG ČR.na plenárním zasedání 4. září 2007.



Důvodová zpráva


Smyslem tohoto dokumentu je stanovit základní cíle, zásady a požadavky na profesi konzervátora-restaurátora a jeho roli při ochraně kulturního dědictví v muzeích a galeriích České republiky.1

Muzea jsou povinována společnosti uchováváním kulturního dědictví s důrazem na zachování maximální komplexní hodnoty každého sbírkového předmětu.

Tento dokument byl vytvořen na podporu a obranu specificky muzejního přístupu

k ochraně předmětů kulturního dědictví. Tento přístup spočívá v především uplatňování pre- ventivní konzervace, která umožňuje průběžnou a efektivní ochranu komplexní hodnoty mu- zejních sbírkových předmětů. Jestliže to okolnosti vyžadují, je možno přistoupit k sanační konzervaci či restaurování. Nezbytnou součástí tohoto systému jsou kvalifikovaní muzejní konzervátoři-restaurátoři, jejichž hlavní povinností je ochrana sbírek. Konzervátor- restaurátor má právo vykonávat svou činnost bez omezení profesní svobody a nezávislosti

v rámci právního řádu České republiky a Evropské unie.

V českých zemích dosud nebyla profese konzervátora-restaurátora pracujícího s mu- zejními sbírkami jasně definována,  proto je nutné v zájmu profese přesně určit obor pů- sobnosti konzervátora-restaurátora, stanovit požadavky na náplň a rozsah jeho vzdělání,  a vymezit ho vůči jiným profesím.

Dokument je deklarací profesních zásad Komise KRP AMG ČR pro domácí i zahra-

niční partnery. Zanedbání principů tohoto dokumentu se neslučuje profesionálním přístupem k oboru a poškozuje ho. Asociace muzeí a galerií České republiky provádí prostřednictvím KoKR dohled nad dodržováním Dokumentu o profesi konzervátora-restaurátora AMG ČR u svých členů.

Předkládaný dokument vznikl na základě rozsáhlé diskuse a s využitím následujících materiálů:

Profesní kodex konzervátora-restaurátora ICOM-CC (1986), ICOM Code of Ethics for Muse- ums (2004), Dokument z Vantaa (2000), Victoria & Albert Museum Conservation Depart- ment Ethics Checklist (1994, 2004), E.C.C.O. Professional Guidelines I-III (2002-2004), AIC Code of Ethics and Guidelines for Practice (1994).2




1  Tento dokument je závazný pro všechny členy AMG ČR ode dne schválení sněmem této organizace.

2  Viz Použité zdroje




Preambule


Asociace muzeí a galerií České republiky,


vědoma  si  nezbytnosti  zajistit  účinnou  ochranu  komplexní  hodnoty  muzejních  sbírkových předmětů a v této souvislosti významu  nezávislého, kvalifikovaného a osobně odpovědného vý- konu profese muzejního konzervátora - restaurátora pro stav a uchování sbírek a uchování pří- rodního a kulturního dědictví  společnosti,


vydává

t e n t o


DOKUMENT O PROFESI KONZERVÁTORA - RESTAURÁTORA

ASOCIACE MUZEÍ A GALERIÍ  ČESKÉ REPUBLIKY


1. Vymezení profese konzervátora - restaurátora


Činnost konzervátora – restaurátora

1.1        Konzervátoři-restaurátoři se podílí na všech činnostech  muzea, které  se týkají muzej- ních sbírkových předmětů. Měli by spolurozhodovat o podmínkách, za jakých budou sbírky deponovány, prezentovány,  transportovány nebo studovány, protože  zachování  dobrého fyzického stavu předmětů je základní podmínkou všech těchto činností.

1.2        Konzervátor-restaurátor se při výkonu profese řídí standardními vědeckými postupy, kterými jsou  výzkum pramenů,  analýza, interpretace a syntéza. Tento  přístup  umožňuje nejefektivněji poznat  význam  předmětu,  získat  tak  nové vědecké  poznatky a uchovat  jej pro budoucnost.

1.3        Činnost  konzervátora-restaurátora se skládá z průzkumu,  preventivní konzervace, sa- nační konzervace  a restaurování muzejních sbírkových předmětů. Tato  činnost  se souborně označuje jako zásah.

1.4        Každý zásah  musí být dokumentován písemnými a obrazovými záznamy a trvale uložen,  nejen pro možnost  dalších  budoucích  zásahům, ale i jako  podklad  pro průběžnou  revizi všech učiněných kroků.

1.5        Průzkum je úvodní  krok,  který má napomoci  získat  veškeré  dostupné  informace  o předmětu  s využitím metod  humanitních i přírodních věd. Při  průzkumu jsou zjišťovány především  informace  vztahující se ke  vzniku, používání  a současnému  stavu  předmětu.  Průzkum stanovuje  strukturu, materiál a způsob vzniku  předmětu,  rozsah  a příčiny jeho

degradace,  změn,  nánosů a ztrát  a všechna tato zjištění  musí být dokumentována. Při průzkumu   je   zpravidla   nutno   spolupracovat    i   s  kolegy.   Průzkum  významně  přispívá k objasnění a stanovení komplexní hodnoty předmětu.

1.6        Konzervátor-restaurátor  musí být schopen vyhodnotit výsledky průzkumu a na je- jich základě navrhnout  vhodný postup ošetření.

1.7        Preventivní konzervování je činnost vedoucí ke zpomalení  nebo zastavení  degradace či poškozování muzejních sbírkových předmětů systematickou kontrolou a případnou  úpra- vou prostředí  tak, aby předměty setrvávaly v pokud možno nezměněném  stavu za všech si- tuací, v nichž se mohou nacházet.

1.8        Sanační konzervování spočívá v ochraně muzejního sbírkového předmětu pomocí sys- tému přímých  zásahů stabilizujících jeho fyzický stav při maximálním úsilí o nenarušení  komplexní hodnoty předmětu.

1.9        Restaurování  je  činnost,  která   obnovuje  celistvost-integritu  předmětu   na  určitém známém  stupni  jeho historického vývoje. Hlavním důvodem  je dosažení  srozumitelnosti předmětu.  V určité  míře  tak dochází  k obnovení  dřívější  estetické,  technické,  hudební  aj. funkčnosti-účinnosti předmětu.  Restaurování zahrnuje  nejen doplňování  chybějících či sil- ně poškozených prvků,  ale také  odstranění  těch prvků,  které srozumitelnost nebo funkč- nost-účinnost předmětu omezují. Při restaurování dochází ke změně komplexní hodnoty muzejního sbírkového předmětu.


Odlišnost od příbuzných oborů

1.10     Základním kritériem pro odlišení  profese konzervátora-restaurátora  od jiných věd- ních  oborů, výtvarných činností  a řemesel  je, že svou činností  nevytváří nové předměty, ani nevěnuje většinu své pozornosti  širokému  poznání někdejší společenské reality.

1.11     Přestože právo provádět  sanační konzervování nebo restaurování má pouze konzer- vátor-restaurátor, ostatní  obory mohou  svými poznatky napomáhat  při ochraně  muzejních sbírkových předmětů.


2. Vzdělání konzervátora-restaurátora

2.1        Od počátku  vzdělávání  musí být studenti  vedeni k pochopení skutečnosti, že každý předmět  je jedinečný. Studium  a vědecká  příprava  konzervátora-restaurátora by měla zahr- novat následující  oblasti:

- etické principy konzervace a restaurování

- historie konzervace a restaurování

- společenské  vědy (muzeologie, historické vědy, dějiny  hmotné  kultury,  dějiny umění, archeologie, etnologie,  filozofie a jejich aplikace)

- přírodní  vědy (chemie, fyzika, biologie a jejich aplikace)

- historie materiálů a technik, technologií a výrobních procesů včetně výtvarných

- identifikace a studium degradačních  procesů

- metody dokumentace

- metodika  vědeckého výzkumu

- průzkum a jeho interpretace

- teorie, metody, techniky a materiály preventivní konzervace

- teorie, metody, techniky a materiály sanační konzervace a restaurování

- reprodukční techniky a výroba kopií

- právní  problematika (profesní  předpisy, legislativa  týkající se kulturního dědictví, pojištění,  obchodní a daňové právo atd.) 

- management

- bezpečnost a ochrana zdraví při práci, ochrana životního prostředí

-     komunikace a informační technologie

2.2        Kvalifikovaný konzervátor-restaurátor by měl být absolventem  magisterského studia na univerzitě.

2.3        Teoretická ale i praktická výuka se musí  řídit  vědeckou  metodikou, jenž  vede k rozvoji schopností řešit problémy konzervace a restaurování systematickým přístupem, uži- tím precizního výzkumu a kritickou interpretací výsledků.

2.4        Praktická část vzdělání  musí zahrnovat  zásahy, které  by měly dobře dokumentovat diskutovanou problematiku. Příklady v praktických cvičeních  by měly nabízet  co nejširší možnosti  zohlednit  všechny teoretické, metodické  a etické  aspekty konzervace a restauro- vání.

2.5        Podstatnou součástí každého vzdělávacího  programu  je odborná praxe.



3. Etický kodex

3.1        Konzervátor-restaurátor  musí pracovat  podle zásad etického  kodexu  bez ohledu  na charakter a povahu muzejního sbírkového předmětu.

3.2        Konzervátor-restaurátor musí respektovat  komplexní hodnotu předmětů  svěřených do jeho péče.

3.3        Konzervátor-restaurátor má právo vykonávat profesi bez omezení  své svobody a ne- závislosti  ve smyslu tohoto kodexu.  Konzervátor-restaurátor má právo odmítnout jakýkoliv požadovaný zásah, o kterém  se domnívá,  že je v rozporu s tímto kodexem.

3.4        Konzervátor-restaurátor se musí snažit o rozšiřování svých znalostí a dovedností,  aby stále zvyšoval kvalitu  své práce.

3.5        Konzervátor-restaurátor  pracuje  přímo  s předměty kulturního dědictví  a je osobně zodpovědný vlastníkovi či správci a společnosti.

3.6        Konzervátor-restaurátor má právo na všechny důležité  informace,  které by mu moh- ly pomoci při vlastním  zásahu. Ty mu poskytne vlastník  či správce předmětu.

3.7        Vůči   vlastníkovi  či   správci   muzejního   sbírkového   předmětu   má   konzervátor- restaurátor povinnost  informovat jej o zásazích, předložit  mu všechny možnosti  a obhájit zvolený postup.

3.8        Konzervátor-restaurátor  nesmí  v žádném  případě  zatajovat  informace  důležité  pro pochopení zásahu a musí je zpřístupňovat dle platné legislativy.

3.9        Konzervátor-restaurátor  upřednostňuje  preventivní konzervaci před  sanační  konzer- vací a restaurováním. Pokud  je sanační zásah nutný, měl by být omezen  na nezbytně nut- nou míru.

3.10     Pokud by sanační konzervace nebo restaurování mohly poškodit  autenticitu předmě- tu do té míry, že hrozí  devalvace  jeho komplexní hodnoty, je konzervátor-restaurátor povi- nen projednat s vlastníkem či správcem předmětu vyhotovení kopie.

3.11     Konzervátor-restaurátor by měl používat  takové  postupy, přístroje  a látky, které  dle současného stavu vědění nejméně poškozují  materiál  předmětu.  Vlastní zásah a použitý ma- teriál  by měly co nejméně omezit  jakýkoliv budoucí  zásah. Nově použitý materiál  by měl být snadno a kompletně odstranitelný.

3.12     Konzervátor-restaurátor může z muzejního sbírkového předmětu odstranit  část materi- álu pouze z důvodu  komunikace či ochrany předmětu.  Odstraněné  části musí  být dokumentovány, pokud to jejich stav vyžaduje konzervovány  a uloženy s předmětem. 

  3.13     Konzervátor-restaurátor musí usilovat  o maximální srozumitelnost a trvanlivost  do- kumentace.  Kopie dokumentace musí  být poskytnuta vlastníkovi či správci  předmětu  a musí   být  zpřístupněna.   Dokumentace   zůstává   duševním   vlastnictvím  konzervátora- restaurátora, proto má právo být uznáván jako autor práce.

3.14     Konzervátor-restaurátor nesmí  vydávat za výsledky své práce činnost  jiné osoby, ať už se jedná o samotné zásahy, či publikační výstupy.

3.15     Konzervátor-restaurátor je vázán profesní mlčenlivostí jen v případě informací, které by mohly ohrozit bezpečnost  předmětu.  V žádném  případě  nesmí zamlčet  nezvratně  pod- ložené pochybení své i jiných konzervátorů-restaurátorů.

3.16     Konzervátor-restaurátor má povinnost  poskytnout veškerou  možnou  pomoc při zá- chraně předmětů kulturního dědictví v krizových situacích.

3.17     Konzervátor-restaurátor  nesmí  podporovat  nelegální   nakládání  s kulturním dědic- tvím, naopak má povinnost jej oznámit  příslušným úřadům.

3.18     Konzervace a restaurování je interdisciplinární obor, proto je spolupráce s odborníky z jiných vědních oborů i z řad konzervátorů-restaurátorů  velmi důležitá.

3.19     Konzervátor-restaurátor by měl přihlížet  k názorům  kolegů, se kterými spolupracuje.

3.20     Konzervátor-restaurátor musí přispívat  k rozvoji  profese sdílením svých zkušeností  a získaných informací, nejlépe formou publikování dosažených výsledků.

3.21     Konzervátor-restaurátor se má podle svých znalostí,  kompetencí a časových a tech- nických možností,  účastnit  vzdělávání  studentů  a praktikantů. Je zodpovědný za správné vykonání jim svěřené práce.


4. Jak vést zásah?

4.1       Konzervátor-restaurátor   musí  být na základě  nabytého vzdělání  a zkušeností  scho- pen  kvalifikovaně zodpovědět  následující  otázky a postupovat  dle shromážděných inforormací:3

a)          Proč je třeba provést zásah?

b)          Získal jsem a vyhodnotil všechny použitelné informace?

c)           Konzultoval jsem zásah s kolegy?

d)          Vzal  jsem v úvahu  a vyhodnotil  všechny faktory přispívající  k identitě a komplexní hodnotě předmětu?

e)           Jaké mám možnosti zásahu pro dosažení uspokojivého výsledku při minimální interven- ci do předmětu?

f)           Jaký dopad bude mít můj zásah na zachování faktorů přispívající k identitě a komplex- ní hodnotě předmětu?

g)          Mám dostatek informací a schopností k navržení zásahu a jeho realizaci?

h)          Jaké výhody a nevýhody skýtají  jednotlivé  kroky zásahu  a jak je budu vyhodnocovat v jeho průběhu?

i)          Je možné namísto intervence do předmětu upravit režim užívání či okolní prostředí?

j) Je zamýšlený zásah tím nejlepším využitím zdrojů (čas, lidé, vybavení, peníze a materiá- ly) a je obhajitelný?

k)          Je třeba přizpůsobit zavedené postupy zásahu nebo je nutné vyvinout nové?

l)          Jak můj zásah ovlivní všechny případné budoucí zásahy?



3  Čtvrtá kapitola vychází z Victoria & Albert Museum Conservation Department Ethics Checklist (1994, 2004).


 

m)        Zohlednil jsem budoucí užití a umístění předmětu a učinil jsem podle toho příslušná do- poručení?

n)         Budou všechny mé zásahy plně dokumentovány v souladu s akceptovanými standardy?

o)          Budou informace vyplývající z dokumentace dostupné a srozumitelné ostatním?

q)         Jak posoudím úspěšnost zásahu a jak získám zpětnou vazbu od zainteresovaných osob?



4.2        Výše uvedený seznam otázek  neříká  co dělat a navíc ani nezaručuje  správnost  zása- hu, pouze  napomáhá  provést  konzervátora-restaurátora celým procesem  rozhodování. Od konzervátora-restaurátora se očekává,  že si principy etického  rozhodování osvojí  a bude je rozvíjet  vlastním  vzděláváním a v rámci výkonu svého povolání.  Z uvedeného  také vyplý- vá, že cílem veškerého  snažení  konzervátora-restaurátora je dosáhnout  shody názorů,  která je přijatelná pro všechny zainteresované osoby.

4.3        Konzervátor-restaurátor doporučuje  na základě  svých vědomostí  externí  specialisty a koordinuje postup případného  zásahu. Jeho povinností je dohlížet nad respektováním zásad definovaných v tomto dokumentu.

4.4        Veškeré zásahy prováděné  externími pracovníky na muzejních sbírkových předmětech musí být pod dohledem  kmenového  konzervátora-restaurátora či muzeologa,  který dbá na dodržení  etických standardů  a kvality práce, přičemž zásadním  bodem zůstává ochrana do- chované  komplexní hodnoty muzejního sbírkového předmětu.


5. Muzeum a postavení konzervátora-restaurátora

5.1        Muzea získávají, odborně uchovávají, zpracovávají a prezentují vybrané přírodniny i lidské výtvory, které  jsou součástí přírodního a kulturního dědictví  národa.  Svou činností napomáhají  k pochopení minulých a současných dějů a přispívají  k dalšímu  rozvoji  společ- nosti  Aby mohla  muzea  naplnit  základní  funkci  danou  zákonem  musí  zajistit  účinnou ochranu sbírek..4

5.2        Muzeum musí pečlivě monitorovat stav sbírek  a sledovat,  zda předměty nevyžadují kvalifikovaný zásah. Při této činnosti  aktivně  spolupracují jako  rovnocenní  partneři  kurá- toři,  konzervátoři-restaurátoři a další  odborníci. Základním cílem  této spolupráce  je maxi- mální zachování  komplexní hodnoty předmětu.

5.3        Konzervátoři-restaurátoři se musí podílet na všech činnostech  muzea, které  se týkají muzejních  sbírkových předmětů.  Musí  spolurozhodovat  o  podmínkách, za jakých budou sbírky deponovány,  prezentovány, transportovány nebo  studovány, protože  zachování dobrého fyzického stavu předmětů je základní  podmínkou všech těchto činností.

5.4        Instituce,  která  nedisponuje  specializovaným pracovištěm  pro ochranu  sbírek,  musí mít  k dispozici  alespoň pracovníka, který je vzdělán  v oblasti  preventivní konzervace a je schopen identifikovat a do jisté míry i minimalizovat hrozící  škody na sbírkovém  fondu.5

5.5        Provádění  jakéhokoli zásahu na muzejním sbírkové předmětu musí být svěřeno pouze konzervátorovi-restaurátorovi.

5.6        Konzervátor-restaurátor  musí být jmenovitě uváděn  jako  spoluautor  při  prezentaci  předmětů a zveřejňování výsledků jejich studia.



4  Viz zákon č. 122/2000 Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

5  Zákon č. 122/2000 Sb.


  

5.7        Odmítne-li externí  pracovník respektovat  zásady tohoto dokumentu, nedoporučuje  se, aby s ním  muzeum nadále spolupracovalo při činnostech  souvisejících  s ochranou  sbí- rek.

5.8        Konzervátor-restaurátor by měl usilovat  o hlubší  porozumění a pochopení  smyslu a cílů své profese.  Jedině  tak  je možné,  aby společnost  i příbuzné  profese docenily přínos muzejní  konzervace a restaurování.

  

Vysvětlení pojmů


autenticita je ve středoevropském kontextu jednou ze zásadních kvalit  komplexní hodnoty muzejního sbírkového předmětu odrážející  se prostřednictvím jeho hmoty. Autenticita spočí- vá v míře dochování původních  znaků  vázaných na muzejní sbírkový předmět, které  doku- mentují  skutečnou  roli předmětu  v minulosti. V jiných kulturních okruzích se však může vnímání  autenticity významně lišit.

celistvost – integrita předmětu  je soubor materiálových, technických a estetických hod- not,  které  spolu  historicky souvisejí.  Nevztahuje se pouze na stav předmětu  v okamžiku kdy se začal používat nebo působit, ale součást integrity předmětu  tvoří také stopy souvise- jící s jeho používáním či  poškozením  a následné úpravy významné z hlediska  historie  a ži- vota lidské společnosti.

kolegové jsou interní  i externí  konzervátoři-restaurátoři, kurátoři a další odborníci,  kteří mohou být nápomocni při zásahu.

komplexní hodnota muzejního sbírkového předmětu vyjadřuje jeho kvalitu  jako nositele souboru všech autentických informací, emocionálních a racionálních, které  je možno dnes či v budoucnu  identifikovat.  Jako taková  je hlavním  předmětem  ochrany. Součástí  kom- plexní hodnoty je i výpovědní hodnota předmětu. Její rozpoznání  však závisí  na schopnos- tech zainteresované osoby.


konzervátor-restaurátor je vzdělaný, kvalifikovaný a zkušený profesionál  schopný pro- vádět   komplexní   zásahy   při   dodržování   zásad   Dokumentu  o  profesi   konzervátora- restaurátora AMG ČR.


muzeolog je  absolvent  vysokoškolského studia muzeologie


muzejní sbírkový předmět je přírodnina nebo lidský výtvor, který je součástí  muzejní sbírky a je zapsán v Centrální evidenci sbírek (CES).


muzeum je pro účely tohoto  kodexu  každá  organizace,  která  spravuje  muzejní sbírkové předměty zapsané v CESu a je institucionálním členem AMG ČR.


konzervace zahrnuje  péči o muzejní sbírkový předmět za účelem zachování  jeho komplexní hodnoty.


konzervace preventivní usiluje o zpomalení  degradace a zabránění  poškození  muzejního sbírkového předmětu systémem pravidelných kontrol a nepřímých opatření,  tj. zejména op- timalizací  podmínek  při  uložení  a prezentování a minimalizací všech rizikových faktorů.  Jde o péči trvalou  a v současné době se jedná o jedinou metodiku, která důsledně ochraňuje komplexní hodnotu muzejního sbírkového předmětu. Preventivní konzervací se snižují  zmíně- ná rizika  a zpomaluje  se přitom  zhoršování  stavu celých sbírkových fondů. Je mimořádně účinným a hospodárným prostředkem, jak  uchránit  kvalitu  kolekcí  i jednotlivin v nich  a   jak snížit  nutnost  intervenčních zásahů do předmětu  na minimum. Při práci konzervátora- restaurátora musí být preventivní konzervace upřednostňována.


konzervace sanační spočívá v ochraně hmoty a konstrukce muzejního sbírkového předmě- tu pomocí  systému  přímých zásahů  stabilizujících jeho  fyzický stav.  Při  práci  musí  být upřednostňovány technologie,  které minimálně narušují  komplexní hodnotu muzejního sbír- kového předmětu.


restaurování je činnost,  která  obnovuje  celistvost-integritu předmětu  na určitém  známém stupni  jeho historického vývoje. Hlavním důvodem  je dosažení srozumitelnosti předmětu. V určité  míře tak dochází  k obnovení  dřívější  estetické,  technické,  hudební  aj. funkčnosti- účinnosti  předmětu.  Restaurování zahrnuje nejen doplňování  chybějících či silně poškoze- ných prvků,  ale také odstranění  těch prvků,  které srozumitelnost nebo funkčnost-účinnost předmětu  omezují.

Při restaurování dochází ke změně komplexní hodnoty muzejního sbírkového předmětu.


výpovědní hodnota – je část komplexní hodnoty, která je v současnosti poznatelná.


zainteresované  osoby  jsou  všichni,  kdo  mají  odůvodněný zájem  o  muzejní sbírkový předmět, o informace týkající se zásahu a o závěry z něj plynoucí.


zásah  je pojmem,  pod který lze zahrnout  všechna opatření  prováděná  při  profesionální ochraně  muzejních sbírkových předmětů. Patří  sem nejen sanační konzervace a restaurování, ale i opatření z oblasti preventivní konzervace a průzkum předmětu. Legitimním zásahem je i naprostá rezignace na jakoukoliv operaci s muzejním sbírkovým předmětem za předpokladu, že by mu tento zásah neprospěl.




  

Použité zdroje:

[1] AIC Code of Ethics and Guidelines for Practice (1994)- www.aic.stanford.edu

[2] E.C.C.O. Professional Guidelines I – The Profession (2002). - www.encore-edu.org

[3] E.C.C.O. Professional Guiedelines II – Code of Ethics (2003). - www.encore-edu.org

[4] E.C.C.O. Professional Guidelines III – Basic Requierements for Education in Conser- vation-Restoration (2004). - www.encore-edu.org

[5] ICOM Code of Ethics for Museums (2004) - http://icom.museum.org

[6]            The            Nara              Document            on            Authenticity               (1994)            - www.international.icomos.org/charters/nara_e.htm

[7] Návrh evropské  strategie preventivní konzervace (2000) viz STŘEŠŤÍKOVÁ, Marké- ta; ŠIMČÍK, Antonín: Dokument  z Vantaa – evropská politika  preventivní konzervace. In Sborník  z konzervátorského a restaurátorského semináře.  Brno 2003, s. 49 – 54.

[8]  Profesní kodex  konzervátora-restaurátora  ICOM-CC (1986)  viz  HOLMAN, Pavel; TLACHOVÁ, Kateřina:  Konzervátor-restaurátor: profesní kodex. In Konzervace  a restau- rování kulturního dědictví z pohledu mezinárodní etiky, Metodický list. Brno 1995, s. 73 –

76. - www.fpf.slu.cz/~sim20uh/

[9] Sbírka zákonů ČR.  Ročník 2000. Zákon č. 122/2000 Sb. „o ochraně sbírek muzejní povahy a o změně některých dalších zákonů, Praha 2001, s. 1686 – 1691.

[10] Victoria & Albert Museum Conservation Department Ethics Checklist (1994, 2004). - www.vam.ac.uk/res_cons/conservation/advice/policies/

[11] Victoria and Albert Museum Conservation Department Ethics Checklist Background

Document (2004). - www.vam.ac.uk/res_cons/conservation/advice/policies/

[12] WAIDACHER, Friedrich: Príručka všeobecnej muzeológie. Bratislava  1999.